Pateticky optimistické!

Šla jsem si poklidně po Náměstí Míru, sem tam na mě spadla nějaká zatoulaná sněhová vločka, která nestačila vlivem pražského smogu roztát a proměnit se ve špínu. Nakukovala jsem do všech roztomilých krámečků s těmi blbůstkami, které když dostanete k Vánocům, přidáte do skříně k těm ostatním, ale přesto vás potěší. Všude hrály koledy, voněl svařák a já neodolala a koupila jsem si kus opečeného těsta, prodávaný pod názvem, který až nápadně připomíná sprosté označení zadní části lidského těla.
Na ruce se mi houpala taška s prvními nakoupenými vánočními dárky a na ten fakt jsem byla neskutečně hrdá. Uvědomila jsem si, že se na letošní Vánoce těším úplně stejně, jako když jsem byla malá, nemůžu se jich dočkat a působí na mě opět magicky. Ten pocit jsem neměla už několik let a teď jakoby se záhadně vrátil.
Přemítala jsem o tom, že na té škole na které jsem, to vlastně zas až tak špatné není (a ten pocit se velice zesílil po tom, co jsem dostala jedničku z práce ohodnocené 2 kredity:) a hlavně můžu být v Praze, mám plno skvělých přátel, které miluju a oni mě a rozhodně netrpím nudou ani chudobou-díky svým skvělým brigádám:). Myslela jsem na to, jaké krásné věci mě ještě čekají a naplňovalo mě to optimismem, že přece zvládnu i to hloupý zkouškový.
A když jsem došla na tramvaj, uvědomila jsem si, že se přitrouble usmívám, protože jsem neuvěřitelným způsobem šťastná.