Až jednou umřu

Ne, nemá to být depresivní příspěvek. Ani nejsem posedlá vlastní smrtí. Minulý víkend Jendova maminka plánovala, kdy si zadělá knedlíky na naší svatbu, o které se jí zdálo. A mě v návaznosti na to napadlo, co by se stalo, kdybych umřela.
Přemýšleli jste nad tím taky někdy? Co kdybyste prostě teď najednou tragicky umřeli? Jednou jsem četla, že je z psychologického hlediska zcela normální, že si lidé představuíj vlastní smrt a pohřeb. To, že si představujeme, jak na náš pohřeb přišli všichni, včetně těch, které bychom třeba ani nečekali, a společně truchlí nad ztrátou naší osoby, je normální projev toho, že všichni toužíme po tom být uznávaní, zahrnutí láskou a alespoň někdy středem pozornosti.
V těžkých chvílích nám to dává sílu a dodáváme si tím vlastně určité sebedůvěry, že jsme úžasní, milovaní a nenahraditelní. Kdybych teď umřela, chtěla bych být pohřbená klasicky v rakvi do hrobu. Moje mamka říká, že pohřeb v rakvi je hrozný mrhání penězma, kdo se o to bude starat a tak, ale moje mamka je šetřivá a já navíc nechci zůstat trčet nasypaná v urně mezi harampádím na Malý Straně, jako se to obvykle u nás v rodině děje. A poslední přání se mají plnit, takže já chci mít rakev. Pamatuju si, že jednou jsem si takhle představovala smuteční průvod za rakví na vlastním pohřbu tak barvitě, že jsem se z toho smutku nad svojí ztrátou rozbrečela. Na to by psychologové určitě taky měli nějaké vysvětlení.

P.S. A chtěla bych, aby mi tam zahráli tohle:

Dívám se, dívám - (trochu morbidní, ale vzhledem k tomu, že mám tuhle píseň už asi sto let jako budík a pořád ji miluju, tak věřím, že to je láska za hrob)