Vždy když totiž otevřu dveře kanceláře a vejdu s poníženým "Dobrý den" dovnitř, obě ty ženský za stolem mě ignorujou a dělaj, že tam nejsem. Poté se na mě otočí s vyčítavým výrazem a slovy: "Co chceš?"-kdyby sem šel nahrát ten tón, kterým to říkaj, tak by mi ta nahrávka byl nejspíš zabavena jako sprostý materiál.
Když ze sebe člověk konečně vysouká, co potřebuje, sežehnou ho tak hnusným pohledem, který naznačuje, že jeho požadavek by znamenal, že se budou muset zvednout ze židle, případně na ní popojet o metr a budou nuceny si přestat pilovat nehty. Kupříkladu dneska jsem potřebovala koupit ještě jeden lístek na ples o mohly se z toho zjevit.
A závěr tohoto příběhu není vůbec nijak hluboký, jak by se slušelo, aby to mělo nějaké famózní vyústění, nýbrž jen takto: Nemá se to, ale já je prostě upřímně nenávidim, těšim se, že se jich brzy zbavim a asi jim půjdu po maturitě plivnout do xichtu, kdo se ke mě přidá?
1 komentář:
joo, sou věci a lidi, co mě taky chybět nebudou, ba se přímo těším, až se s nimi nebudu muset stýkat...a ženský z kanceláře k nim teda patřej:)))
Okomentovat