Jednou takhle v autobuse...

Včera jsem si poklidně jela autobusem z Prahy domů a najednou mi v Hradci zaklepala na rameno něčí ruka. Když jsem se otočila, spatřila jsem tvář, která mi vůbec nebyla povědomá.
Potom přišla otázka: "Prosím Vás slečno, nejste náhodou Sára z Nového Města?"
Po tom, co jsem přitakala, jsem čekala, že přijde obvyklá smršt historek, jak mě neznámá znala, když jsem byla ještě "takhle" maličká nebo něco podobného.
Ale přišlo něco uplně jiného.
"Já jsem P....ová."
Podle jména jsem si ji nejdřív neuměla zařadit a když paní viděla, že jsem ztracená, pomohla mi.
"No, vy jste k nám přece dřív chodila, vy jste kamarádka našeho ....., ne?" (opravdu jen kamarádka!)
"Proč se někdy zase neukážete? Už jste u nás tak dlouho nebyla. Víte, on ...... už je zadanej, ten mladší taky (jako kdybych to nevěděla sama), ale ten prostřední ne. A on on o Vás nedávno nějak mluvil. Nechtěla byste s ním někam jít? Vytáhněte ho někam, uděláte mi hroznou radost! Vy jste taková sympatická, mně jste se hrozně líbila! My jsme s manželem byli teď v takové hezké nekuřácké restauraci u kina, tak jděte třeba tam!"
Linecké kolečko, které jsem právě cpala do svých útrob mě začalo trochu dusit, zvlášť, když se tahle situace odehrávala v autobuse narvaném nějak jako při kumbálovce, kde má člověk velice mnoho soukromí a nikdo neporušuje jeho osobní prostor. Takže jsem zvládla jen otevřít pusu a začít se křečovitě smát.
To už je vrchol zoufalství, shánět svému nezadanému synovi rande. Zvlášť, když jsem k nim domů opravdu nechodila za účelem najítí si partnera. A kdybych chodila, tak bych jako začala chodit s jiným bratrem, když to nevyšlo s tím prvním, nebo co?!
Děkuji, když bych s ním chtěla někam jít, tak to udělám. A svůj osobní život si umím zorganizovat sama (snad).
P.S. Naštěstí nikoho z nich neznáte, tak se nemusím cítit provinile, že to vyblívám na internet.

UPDATE! UPDATE! UPDATE! UPDATE! UPDATE! UPDATE! UPDATE! UPDATE!

Dneska, když jsem šla kolem inkriminovaného domu cestou na autobus do Prahy, jsem paní i s manželem potkala, jak se vrací z procházky. A paní otevřela branku, držela dvířka a volala na mě: "Jdete k nám?" A když jsem odvětila, že ne, dodala ještě: "To je škoda!"
A nejhorší na tom je, že i když to zní, jako by si dělala hrozně blbou srandu, myslela to naprosto vážně.
Tahle situace mě vážně začíná děsit a byla jsem tak opařená, že se ze mě vytratila veškerá vtipnost (jestli to bude pokračovat, bude to tedy mít nedozírné následky) a opět jsem nevěděla, co říct a jak paní slušně poslat do háje (vlastně to ani nemusí být slušně). Překvapuje mě její odhodlání, zvlášť když ani neví, jestli jsem vůbec nezadaná, ale je možný, že ani tohle by jejím nadšením neotřáslo. Děsím se dalšího pokračování a doufám, že příště na mě bude mávat se snubním prstenem a v pokoji jejich syna budu mít přichystanou rozestlanou postel a sexy prádélko, protože od toho kamaráda vím, že paní velice touží po vnoučatech.