Březen 2009. Školní víkendový divadelní kurz. Jeden sympatický kluk mě zaujal hned na první pohled. Pořád se něčemu smál a já jsem se musela smát taky. Během společného posezení všech účastníků v hospodě jsem zjistila, že se mi opravdu líbí. Jak jsme začínali mít veselejší a veselejší náladu, přestalo se mně a ještě jedné holce chtít jet spát až domů. On nám nabídl, ať u něj přespíme, samozřejmě ve vší počestnosti, že bydlí kousek. Měl knihovnu plnou chytrých knih, které četl (nebo to alespoň říkal) a krásný podkrovní pokoj a v noci chrápal. Byla jsem z jeho přítomnosti tak nervózní, že bych neusnula, i kdyby tam bylo hrobové ticho. Hráli jsme spolu druhý den ve hře prvorepublikový milenecký pár a on mě při tom chytil za ruku. Zjistila jsem, že bych nemohla být herečka, protože bych se do každého, kdo by hrál mého partnera, zamilovala. Udělala jsem něco, co jsem se nikdy předtím neodvážila. Pozvala jsem ho na pivo. Řekl, že by nechtěl, abych si od toho něco slibovala. Bylo mi z toho hrozně smutno, protože mi přišel dokonalý (ano, po 2 dnech, co jsme spolu strávili, uvědomuji si, jak moc naivně to zní).
Leden 2011. Cesta do divadla. Byla jsem fakt pěkně oblečená, nově obarvené rudé vlasy, (prostě jsem sama sebe musela pochválit, že mi to fakt sluší:) a celkově jsem se tvářila tak nějak vesele a spokojeně. Najednou jsme se potkali na ulici. Se zalíbením se na mě podíval, usmál se a pak mě pozdravil. Ani jsem si nevyndala sluchátka z uší a jen jsem se taky mírně pousmála a pokývala na něj hlavou, že jsem ho jako zaregistrovala. Když byl dostatečně daleko, rozesmála jsem se ďábelským smíchem. Byla jsem spokojená, moje mise byla dokončena.
Nebo tak nějak to bylo...
Upozornění: Pateticky bravíčkově upraveno. Podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná.
Žádné komentáře:
Okomentovat