Óda na Oboroh

Včera jsem měla možnost zúčastnit se s Majdou na Krupárně ve staré tkalcovně poprvé koncertu skupiny Oboroh. Po menší anabázi, kdy jsem nemohla kýženou tkalcovnu najít, ale ochotní traktoristé nás mile navigovali, jsme s menší zpožděním dorazily na místo, které mě naprosto uchvátilo.

Koncert byl pro velice malou skupinu lidí, mohlo nás být tak 40 a po celou dobu koncertu mi jen znělo v hlavě, jak je možné, že je někdo schopen tak nenuceným a nádherným způsobem prezentovat, co to znamená upřímná láska k Bohu.

Obzvlášť mě pohltila jejich píseň Vítr z alba Kámen, dost stará, ale v podání úžasného Romana Dostála je neoposlouchatelná. Romanův chraplák mě dostává, stavím ho dokonce i nad Vojtu Dyka a kdyby to šlo, vzala bych si ho domů a sloužil by mi jako vyzvánění na mobilu a budík zároveň. Inu, posuďte sami, píseň si můžete poslechnout TADY, je na jejich stránkách oficiálně ke stažení a stojí to opravdu za to.

Koncert byl pro mě takovou duchovní očistou, povzbuzením a naprosto novou zkušeností. Když jsme na závěr všichni společně s kapelou zpívali "Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi", bylo to neuvěřitelně silné.

Zároveň jsem cítila, že na mě tento koncert nepůsobí tak jako "lehce manipulativní" programy na sjezdech mládeže, kdy má člověk pocit, že musí dojetím umřít na místě, ale potom se většinou opět vrátí do starých kolejí. Tenhle zážitek byl jiný. Spíše jsem si opět mohla připomenout, že život s Bohem je pro mě to nejlepší a hodlám v něm pokračovat, i přes svoje častá klopýtání.

Koncert pro mě měl  ještě jeden rozměr. Písničky Oborohu jsem totiž poslouchala loňský podzim a zimu, kdy jsem prožívala pro mě hrozně těžké životní období a jejich hudba mi hodně pomáhala. Teď, když jsem seděla na jejich koncertě, uvědomila jsem si, že to období je už definitivně za mnou, já jsem šťastná a znovu jsem za to pocítila obrovskou vděčnost.

Slova zmiňované písně Vítr, jako by mluvily i o mně: "A údolím suchých kostí, slyšíme oba jak, větry od pólů nocí vanou. A srdce otupená v údivu procitnou, zmatená vůní nepoznanou..." I já si uvědomuji, že jsem často velice otupená, ale právě takovéto zážitky jsou pro mě zdrojem nových pocitů. Odcházely jsme s radostí a já i s jedním z jejich alb v kapse.

Nechci tento článek nějak pateticky rozkydnout (což už se mi nejspíš stejně povedlo, protože hluboké duchovní prožitky většinou při ventilaci přesně tak vyzní). Proto to zakončím přáním, že bych alespoň z části chtěla tak upřímně věřit (nevidím jim do nitra, ale doufám a věřím v jejich upřímnou víru) a prezentovat oddanost Bohu, jako Oboroh.

zleva: Libor Ježek, Slávek Klecandr, Jaroslav Jetenský

Roman Dostál a Libor Ježek

přesně takhle i s klávesami bych si ho převezla do pokoje v Praze, aby mi tam mohl pořád vyhrávat...