Je mi líto...

Dnes ráno jsem měla v mailové schránce email od táty. Potěšilo mě to, protože jsem s ním půl roku nemluvila, on se nikdy-a když říkám nikdy, myslím tím opravdu NIKDY (dobře, za posledních dejme tomu 8 let)-neozval sám od sebe. No a světe div se, stačí jenom půl roku odmlky z mé strany a hnedka to jde. Tak jsem si říkala, že se svět asi zbláznil. Když jsem zaostřila pozorněji, zjistila jsem, že mi k emailu přiložil odkaz na nějaký článek.

Když jsem ho rozklikla, dostala jsem se na blog jakéhosi pana Adama Bartoše. Byl to článek o Václavu Havlovi. Můj otec ví, jak mám Havla ráda a on o něm naopak říká ty nejhorší věci, nazývá ho hloupým pravdoláskařem apod. Co by se taky dalo čekat od člověka, který dělá kampaň pro Paroubka, bratříčkuje se s ním a opěvuje jeho duchovní kvality. Nevadí mi, že nemá stejný názor, ať si Havla klidně nemá rád, ale vadí mi, že ten svůj názor neumí vyjádřit inteligentně a podpořit ho rozumnými argumenty. Na druhou stranu já s ním taky neumím argumentovat, takže se o tomhle tématu radši už nebavíme.

Ten článek jsem ani nedokázala dočíst do konce, jak mi z něj bylo ouzko. Vlatně ani pořádně neumím předat, o čem to bylo. Celý článek byl psaný takovým bulvárním stylem, navíc z něho čišela opravdu čistá zatrpklost. Potom jsem se na internetu dočetla, že se jedná o nějakého neukojeného pisálka, který si tímto blogem léčí komplexy z toho, že ho na všech seriózních portálech vyrazili. Všechno tohle toho chudáka pana Bartoše dohnalo k tomu, že kydá hnůj nejenom na Václava Havla, ale třeba i na Tomáše Halíka a všechny tyto pro mě velké osobnosti hází to jednoho pytle právě zmiňovaných "pravdoláskařů".

A taky by mě vlastně zajímalo, co dohání mého otce k tak zoufalým činům, že mi musí takové články posílat, zvláště po ránu. Neříkám, že každý, kdo Havla bezmezně neobdivuje, je špatný, na druhou stranu tenhle člověk pro náš stát vykonal bezesporu nemálo velkých věcí a měli bychom ho za to mít alespoň v úctě, když nic jiného.

Politice nerozumím, takže uznávám, že i můj pohled na pana Havla je naivně obdivný, ale dneska ráno mi znovu došlo, že mi je mého otce líto. Je mi líto toho, že zničil život sám sobě, že se odvrátil od Pána Boha a žije si životem, který mi nepřipadá naplňující. Je mi líto toho, že je tak hloupý a má omezené názory. Je mi líto toho, že se s ním nedá rozumně bavit. Je mi líto toho, že na svoje děti, které opustil, kašle, protože by mu to připomínalo chyby, kterých se v životě dopustil. Je mi ho opravdu upřímně líto. Je mi líto, že mnoho z Havlových her poukazuje na ty vlastnosti, které má můj otec a které mají politici, které on obdivuje. Je mi líto toho, že právě proto, že Havel poukazuje na prohnilost takových lidí, ho můj táta nesnese, protože mu Václav Havel nastavuje zrcadlo. Právě proto mi může můj táta odpovědět na email, kde mu doporučuji, aby se zašel podívat na Odcházení, i kdyby to u něj mělo být z recese: "Na takovou věc se snad ani jinak, než z recese jít nedá, nebo ano?"

Je mi líto, že se na tohohle člověka nemůžu spolehnout v ničem. Poprvé v životě jsem se na něj obrátila s prosbou, jestli by mi pomohl sehnat neplacenou praxi v nějaké reklamní agentuře, protože se neustále chvástá, kolik zná vlivných lidí, navíc sám vlastní reklamní agenturu. Ale najednou to nejde.

Je mi líto, že mám s někým takovým společné geny...
Pro zájemce, TADY je odkaz na zmiňovaný článek, pokud to zvládnete přečíst do konce, máte můj obdiv.